ČESKOSLOVENSKÉ OPEVNĚNÍ SYMBOL ODHODLÁNÍ BRÁNIT DEMOKRACII

Opevnění budované v pohraničí Československé republiky v letech 1935 - 1938 patří k části naší historie, která by neměla upadnout v zapomnění.

V tomto období se uskutečnila výstavba zcela mimořádného rozsahu z hlediska technického, finančního a stavebního. V mimořádně krátkém čase byly vybudovány v pohraničí Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi technicky a stavebně dokonalé obranné železobetonové pevnosti. Jednoznačným důvodem byla potřeba obrany proti hrozbě agrese ze strany nacistického Německa.

Předválečné Československo nikoho neohrožovalo. Dvacet let existence společného státu Čechů, Moravanů, Slováků, Slezanů, Rusínů, Němců, Maďarů, Poláků a dalších národnostních menšin naopak svědčí o upřímné snaze tehdejších vlád o vybudování státu švýcarského typu, jehož základním zájmem je mírové soužití se svými sousedy.
Od ledna 1933, kdy se v Německu dostal k neomezené moci Adolf Hitler, jeho nacistická strana NSDAP ovládla politický život Výmarské republiky a začala s fyzickou likvidací demokratické opozice. Nebylo pochyb, že právě Československo bude jedním z prvních cílů nacistické agrese.

Obrana demokracie a samostatná existence Československého státu se tak staly prioritou. Základem obranné doktríny byly spojenecké smlouvy s Francií, Sovětským svazem a Velkou Británií. V každém případě však bylo nutno řešit, jakým způsobem a jak dlouho armáda unese tíhu prvních bojů.

 

Důvody opevňování

Po vystoupení Německa (14.října 1933) ze Společnosti národů ministr zahraničí věcí Dr. Edvard Beneš vyjádřil obavy o existenci Československa. Na jednání s generalitou branné moci byl vznesen požadavek na přípravu armády na budoucí konflikt s nacistickým Německem. Střet armád se předpokládal za čtyři až pět let.

Generální štáb československé armády stál před téměř neřešitelným úkolem. Politicko-geografické uspořádání předválečné Evropy nedávalo mnoho možností k vedení obranných bojů. Vývoj vojenské techniky a válečné strategie té doby se ubíral směrem k rychlému proniknutí motorizovaných a pancéřových jednotek podporovaných leteckými údery mezerami protivníkovy obrany do jeho týlu. Skutečný průběh pozdější války dal tehdejším předpokladům za pravdu. Německý 'Blitzkrieg' byl úspěšný právě svými prvními překvapivými údery motorizovaných armád, které rozvrátily protivníkovu obranu, zanechaly za sebou jednotky prvního sledu a rychle postupovaly do vnitrozemí.

V protáhlém území československého státu nebylo možno manévrovat a hrozilo tak reálné nebezpečí, že již první dny útoku budou znamenat podstatnou ztrátu území, narušení zásobování bojujících jednotek a přemisťování posil. Z hlediska vojenské strategie se tedy jevilo budování stálého opevnění jako nemoderní, ale po posouzení všech výše uvedených faktorů, jako jediné možné. Zadržet první útoky nepřítele, stahovat se na další linie obrany až po úplný ústup do slovenských hor, to vše mělo dát potřebný čas našim spojencům, aby zmobilizovali své jednotky a udeřili na nacistické Němce z týlu. Pomoc států Malé dohody (Rumunsko, Jugoslávie) byla brána spíše jako symbolická než vojensky účinná.

Za jediné bezpečné hranice byly považovány hranice s Polskem a Rumunskem. Po připojení Rakouska k Německu pak bylo zřejmé, že je nutné, s výjimkou polských a asi 200 km dlouhého úseku rumunských hranic na jihovýchodě Podkarpatské Rusi, opevnit celé hranice Československé republiky.

Proč se rozhodlo pro výstavbu opevnění ukázala studie, kterou vypracoval brigádní generál Karel Husárek. Pro studii si vybral obranný úsek Labe-Odra v délce cca 400 km. Pro obranu úseku bez polního opevnění by bylo zapotřebí 30 divizí (600 000 mužů). Když vezmeme v úvahu, že po mobilizaci v září 1938 měla armáda ve zbrani 1 280 000 mužů, nebylo prakticky možné bránit celé hranice Československa. Při vybudování opevnění v uvažovaném prostoru by k obraně stačilo 165 000 mužů.
Výše finančních nákladů na vyzbrojení 30 divizí v porovnání s výstavbu navrženého opevnění je téměř totožná. Pro zajištění vysoké obranyschopnosti armády bylo také rozhodnuto o přezbrojení armády a vybavení armády novými zbraněmi (tanky, letadla atd.)

12. října 1934 byla předložena prezidentu Dr. Edvardu Benešovi tajná zpráva o opevnění republiky. Do konce roku bylo rozhodnuto o výstavbě pohraničního opevnění.

 

Výstavba opevnění

O výstavbě opevnění bylo definitivně rozhodnuto 20. března 1935, kdy tehdejší ministr národní obrany Bohumír Bradáč výnosem 3. Oddělení hlavního štábu č.j. 1034/35 přikázal zřízení Rady pro opevňování (RO) a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako nejvyššího orgánu pod velením generála Karla Husárka.

Dne 15. října 1935 byla zahájena výstavba prvních objektů prvního podúseku opevnění Moravská Ostrava. Severní hranice Moravy (v té době hranice s Německem) byla považována za nejohroženější. Stavební práce pak pokračovaly horečným tempem ve směru od Ostravy přes Opavu, Králíky, Náchod, Trutnov, Liberec, Děčín, Ústí nad Labem.

V roce 1936 pokračovala výstavba těžkého opevnění, lehkého opevnění vz. 36 a zahájena je výstavba dělostřeleckých tvrzí. V roce 1937 byla zahájena výstavba lehkých objektů vz. 37, které se stalo nejrozšířenějším prvkem Československého opevnění.

Současně s výstavbou opevnění jsou budovány systémy stálých překážek, provizorních překážek a zvláštních zařízení. Stavěly se kasárny pro nově vznikající hraničářské jednotky, pro zásobování linií vznikaly přístupové cesty, chaty osádek lehkého opevnění atd.

Výstavbu opevnění a modernizaci armády ukončilo podepsání tzv. Mnichovské dohody 30. září 1938.

Na základě politického rozhodnutí došlo k odstoupení části pohraničí (Německu, Polsku a Maďarsku). Většina postavených pevností zůstala na odstoupených územích.